Tvrze v Trnovanech a v Podviní

Zdroj.: Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku – Metoděj Zemek, František Holec, Rudolf Anděl, Ladislav Hosák, Karel Tříska, Miloslav Bělohlávek, Tomáš Šimek
(1981, Svoboda), 3. díl Severní Čechy, 661 stran

Str.  382

„Toskánská velkovévodkyně Marie Anna Františka zemřela v r. 1741 a Ploskovice přešly na její dceru z prvního manželství Marii Annu Karolinu, provdanou za bavorského knížete Ferdinanda. Po její smrti r. 1753 zdědil majetek její syn, bavorský vévoda Kliment František. Protože r. 1770 zemřel bez potomků připadla jeho česká panství vládnoucímu bavorskému kurfiřtu z rodu Wittelsbachů, Maxmiliánu Josefu III., který získala r. 1771 inkolát v Čechách.

Tehdy byla centrála všech tzv. českých statků Wittelsbachů v Zákupech. Na Ploskovicích sídlili jen panští úředníci, kteří stupňovali útlak a vykořisťování tak, že r. 1775 vypuklo na panství druhé velké poddanské povstání, zaměřené především proti tehdejšímu tyranskému vrchnímu Antonínu Mölzerovi. Poddaní se sešli nedaleko Ploskovic a rozhodli se vrchního odstranit, jeho obydlí srovnat se zemí, ale rodinu ušetřit. Vyskytl se však mezi nimi zrádce, nejbohatší sedlák z Trnovan, Antonín Fiedler. Ten vyslal do Litoměřic jízdního posla se žádostí o vojenský zákrok. Krajský hejtman Wolfgang von Schönau vyslal okamžitě dvě kopanie vojáků, kteří obklíčili ploskovický zámek a postupně zajímali jednotlivé skupiny poddaných, ozbrojených holemi, jakmile se přiblížili.“

Str. 386

Podviní – tvrz
3,5 km severně od Litoměřic

O vsi Podviní je první zmínka již v tzv. zakládací listině kapituly litoměřické z let 1056 – 1058 a v jejím potvrzení králem Přemyslem Otakarem I. z r. 1218. Další zpráva o vsi pochází až z r. 1469, kdy se uvádějí Václav a Vít z Podviní. Souvisí to patrně s tím, že Podviní bylo do husitských válek církevním majetkem a že teprve pak se zde vytvořil malý vladycký statek, na němž vznikla na přelomu 15. a 16. století malá tvrz. R.1510 byl majitelem vsi Jindřich z Podviní.

O tvrzi mluví prameny poprvé v r. 1535, kdy ji Bernard z Podviní (asi Jindřichův syn) prodal spolu se vsí Jiřímu Stolínskému z Kopist. Od něho je v r. 1560 koupil Jindřich Kouč z Kouče, kterému patřili Trmice (dnes součást Ústní nad Labem) a který je pochován v žitenickém kostele. Podviní získal v r. 1578 syn Jáchym Kaplíř ze Sulevic a připojil je k Trnovanům.

Tvrz stávala nad vsí na jihovýchodním okraji kopcového hřebenu zvaného Bílá Hora, vpravo od cesty na Ploskovice. Zanikla pravděpodobně za třicetileté války. Zachovalo se jen kruhové tvrziště s příkopem.

Str. 475

Trnovany – tvrz
3 km východně od Litoměřic

Starobylá tvrz Trnovany se připomíná již v l. 1056 – 1058 v zakládací listině litoměřické kapituly a znovu pak r. 1218. Patřila litoměřické kapitule a vyšehradskému proboštství, které vlastnilo od 11. století blízké Žitenice. Část vsi, původně majetek kapituly litoměřické, získala někdy v 15. století bohatá, původně kupecká rodina z Litoměřic, z níž se jako první připomíná v l. 1500-1550 Kryštof Trnovanský, který zastával často v litoměřické městské radě funkci konšela. Jeho syn Jan Trnovanský získal 27. ledna 1556 erb a predikát a psal se Jan Trnovanský z Jelení Hory. Zemřel jako přesvědčený luterán r. 1590. Svůj díl Trnovan spravovala tato rodina vždy z nedalekých Litoměřic. Později (r. 1635) si na tuto část vsi činila opět nárok litoměřická kapitula.

Část vsi patřící vyšehradskému proboštovi byla spolu se Žitenicemi zastavena r. 1410 Haškovi z Robče. Tento díl Trnovan získal asi r. 1436 jako zástavu Jakoubek z Vršovic, který jej držel ještě r. 14754 a připojil jej k Ploskovicím. Po sňatku jeho dcery Anny z Vršovic s Janem z Roupova r. 1575 se staly Trnovany centrem drobného panství a panským sídlem. Byla zde postavena renesanční tvrz. Domněnku, že vznikla přestavbou nějaké starší tvrze, nelze doložit prameny.

Jan Roupovský z Roupova držel se svým bratrem Václavem i nedaleké Žitenice a po jeho smrti získal v r. 1583 celé žitenické panství. Tehdy prý vládl na trnovanské tvrzi čilý společenský život a přijížděli sem i někteří soudobí humanisté, literáti a umělci. Jana z Roupova vystřídali postupně jeho tři synové Petr Oldřich, Jan Šťastný a posléze (od r. 1611) nejproslulejší z nich, Václav Vilém z Roupova, který se stal významnou postavou české stavovské opozice už při zápase o Rudolfův majestát na náboženskou svobodu r. 1609 a zvláště za protihabsburského povstání, kdy byl zvolen předsedou výboru direktorů a v r. 1619, za Fridricha Falckého, nejvyšším kancléřem. Pokud nepobýval v Praze, žil střídavě na trnovanské tvrzi a žitenickém zámku. Po bělohorské porážce uprchl ze země a již v r. 1621 mu byl konfiskován veškerý majetek. Patřil k němu i statek Trnovany s tvrzí, který byl podle císařské rezoluce z 22. prosince 1622 darován s dalšími pěti vesnicemi Volfu Illburkovi z Vřesovic. Volf postoupil r. 1633 statek a tvrz Trnovany Albrechtu z Valdštejna, protože mu byl dlužen 45 000 kop míšeňských. Po Valdštejnově zavraždění (1634) císař tento statek zkonfiskoval.

Trnovanská tvrz byla za třicetileté války vypálena a pohřbena. Stalo se tak pravděpodobně za vpádu Sasů r. 1631 nebo za švédského vpádu r. 1634. Císař postoupil v r. 1637 Trnovany dědičně Adamovi z Valdštejna za 15 000 kop míšeňských. V držení této valdštejnské větve byl statek Trnovany pouze do r. 1647, kdy jej od Karla Ferdinanda z Valdštejna koupila Dorota Alžběta Lhotská z Ptení. Nová majitelka dala pobořenou tvrz opravit a držela Trnovany až do r. 1668, kdy je po její smrti zdědili druhý manžel Václav Milota Hrušovský z Hrušovic a její syn Ferdinand Lhotský z Ptení. Oba však toto dědictví prodali r. 1670 litoměřickému biskupu Šlejnicovi. Trnovanský statek koupila v r. 1690 sasko-lauenburská vévodkyně Anna Marie, která se po ovdovění provdala za toskánského velkovévodu Gastona III. Ta připojila Trnovany k Ploskovicím.

Trnovanská tvrz nebyla po prodeji v r. 1670 již obývána a znovu zpustla. Na počátku 18. století byla přestavěna na sýpku a později na hospodářské stavení.

Na konci 18. století (asi r. 1797) byla bývalá trnovanská tvrz, která stála blízko dnešní státní silnice, zbořena a na jejím místě byl postaven hostinec, na jehož průčelí byly osazeny části původní štukové ornamentiky. Při požáru r. 1808 celý trnovanský dvůr vyhořel, a tak zanikly poslední zbytky zdejšího panského sídla.

Za poskytnutí materiálů děkujeme paní Pavle Vaverkové. Editace Michaela Rosenkrancová.